Milan Mikulecký: Populistka Merkelová skončila, Německo nepředává v dobré kondici

Německá kancléřka Angela Merkelová definitivně skončila ve funkci, ve které strávila dlouhých šestnáct let. Většina komentářů vyznívá obdobně, jako když v minulosti umřel někdo z předsedů prezídia Nejvyššího sovětu. Jejich nebo její éra vlády byla dobou rozkvětu, pokroku, stability a Česká republika přichází o velkého přítele. Ano, jde o velkou nadsázku, přece jen mezi bolševickými diktátory, kteří u nás udržovali okupační armádu, a demokraticky zvolenou političkou je hodně velký rozdíl. Nicméně ten tón, který bilancuje její vládnutí, beze stínu pochybností a až jistá servilnost jsou do očí bijící.

Je zajímavé tento přístup srovnat s přístupem mainstreamových médií v případě těch, které nemají rádi. V poslední době se nám nabízí bývalý americký prezident Donald Trump. Sám za sebe říkám, že se mi nelíbí, jak se ten chlapík vyjadřuje, jak se obléká, jak se češe, zkrátka na pustém ostrově bych s ním skončit nechtěl. Ale ta zapšklost komentátorů, kteří mu nejsou ochotni přiznat zásluhy na růstu americké ekonomiky, na rychlém vývoji vakcíny proti covidu, na plnění jeho volebních slibů, je zarážející. Zkrátka, je to populista, který jen říkal, co chtěli jeho voliči slyšet. Přitom pokud hledáme nějaký příklad populistického politika, jen těžko bychom našli někoho vhodnějšího než právě Angelu Merkelovou. Jen málokdo dokázal v moderní historii během svého vládnutí tak často a tak ochotně vycházet vstříc aktuálním náladám veřejnosti nebo v jejím případě spíše tvůrcům veřejného mínění, konkrétně německým médiím.

Určitě si mnoho z jejích příznivců pomyslí, ona, a že by vycházela vstříc veřejnému mínění? Vždyť během migrační krize v roce 2015 statečně otevřela dveře do Evropy více než milionu migrantů. Tak čítankové to ale tehdy nebylo a mnoho z tehdejšího dění je dnes zčásti zapomenuto, zčásti zaneseno ideologickým balastem. Přestože občanská válka v Sýrii zuřila již čtyři roky a v pohybu byly miliony lidí, tak první polovina roku 2015 byla v Evropě ve znamení řecké dluhové krize, nikoliv uprchlíků. Ne že by řecký dluh byl něco nového, ale předčasné volby v Řecku vyhrál radikál Alexis Tsipras a jeho ještě radikálnější kamarád Janis Varufakis se stal ministrem financí. Ten druhý se stal nejviditelnější tváří revize dohod s věřiteli, která by znamenala, že z peněz, které v minulosti Řekům věřitelé napůjčovali, nedostanou nic.

Tehdy se německá kancléřka v souladu s většinovým přáním svých voličů postavila rozhodně proti. Bez ohledu na to, že Řecko po přijetí eura spolu s dalšími jižními zeměmi eurozóny zdražením svého exportu a zlevněním toho německého de facto umožňovaly pokračování německého hospodářského úspěchu.

Zdroj a celý text: novinky.cz

 

 

Jan Zahradil: Havlovi byly vlastní otázky kulturní, lidskoprávní, existenciální, neměl žádnou koncepci ekonomické a politické transformace

V roce 1992 jsem seděl v posledním Federálním shromáždění, které už nezvolilo V.Havla prezidentem.

V letech 1995-97 jsem pracoval v týmu Klausových poradců na Úřadě vlády.

Od roku 1998 až do konce Havlova prezidentství jsem byl poslancem PS.

Jako boomer, pamětník a insider, co na to koukal hodně zblízka, si tedy dovolím právě dnes několik kritických tezí k V.Havlovi. Pověst výrazných osobností by měla kritickou reflexi unést, jinak je našlápnuto ke kultu osobnosti. A obávám se, že v tomto případě už se tak skoro stalo.

Tedy mj. toto jsem řekl v duelu s Hanou Marvanovou na ČRoPlus:

1)V letech 1989 až 92 byl skvělou reklamou pro Československo a potom pro Česko. Potom se ale stal součástí politických bojů. Ne, že by stál nad politickými boji, nebo že by byl nějakým spojovacím elementem, ale byl jejich aktivní součástí. Jeho nejhlavnějším, nejviditelnějším vyzyvatelem, ať šlo o ekonomickou i politickou transformaci, byl Václav Klaus. Jsem přesvědčen, že Václav Havel v tomto souboji v 90. letech nevyhrál.

2)Ukázalo se, že Havlovi byly vlastní spíše otázky kulturní, lidskoprávní, existenciální, ale že neměl žádnou promyšlenou koncepci ekonomické a politické transformace. Na rozdíl od Klause, který přišel s realistickou, pragmatickou vizí ekonomické transformace, zejména privatizace, vytvoření tržního prostředí a také politické transformace. A myslím, že nic z toho nespadalo do představy, jakou měl Václav Havel.

3)Nejvíc mě zklamal jeho tzv.rudolfinský projev z roku 1997. Připadalo mi to až jako jakýsi nedůstojný pokus o odvetu vůči Klausovi a jako zcela nepřiměřená kritika transformačních let…Nejvíc mi ale vadilo, že ho pronesl ve chvíli, kdy bylo jasné, že Klaus a jeho vláda končí. V jednom článku jsem to označil, že se vlastně Havel prošel po zádech Klause, který už v tu dobu ležel na zemi…Můj názor na Havla je od rudolfinského projevu výrazně kritičtější, než byl předtím.

Celé si to můžete poslechnout zde, má to cca 25 minut.