Poprvé měl na lyžařský závod v Krkonoších dorazit německý mistr. A Češi věděli, že ho musí porazit. Jenže jediným, kdo to mohl zvládnout, je Bohuslav Hanč. Ovšem ten již po rodinné tragédii závodit nechce. Vlast ho ovšem volá, rozhodne se tedy ještě pro jeden, úplně poslední závod. Netuší, že bude opravdu úplně poslední. Bohužel diváci filmu Poslední závod to tak nějak – aspoň většinou – ví, což snaze Tomáše Hodana vystavět dramatický příběh docela škodí.
Bohumil Hanč se stal legendou. Jak už se to tak stává, možná právě proto, že zahynul. Protože v roce 1913 se sice pomalu rýsovaly šance na účast Čechů na olympiádě, jenže ty první zimní se konaly až o 10 let později. A navíc, rok na to měla vypuknout Velká válka. Jenže to nikdo ještě neví, ale národnostní třenice mezi Němci a Čechy v pohraničí pomalu nabíraly na síle. Takže každé vítězství na sportovním kolbišti měla pro obě strany cenu zlata.
Život za národ
Hanč byl – pravděpodobně – na začátku druhého desetiletí minulého století nejlepším českým lyžařem. Zvládnout s tehdejším vybavením padesátikilometrový běh na lyžích, to chtělo skutečnou výdrž a nasazení. Zejména v těžkém horském terénu. A Hanč to zvládal, svou konkurenci dokázal porážet s velkým přehledem. Dokonce i ony vyhlášené norské běžce, kteří patřili do úplné světové špičky, dokázal na domácí krkonošské trati porazit. Jenže pořád tu byl jeden otazník. Němečtí lyžaři totiž závody pořádané českým lyžařským svazem bojkotovali. Což jen dále zostřovalo národnostní třenice. Jedinou výjimkou byl nějaký Emerich Rath, pražský Němec, který soutěžil po boku Čechů pravidelně.
Hančova kariéra ale dostala povážlivou trhlinu. Dítě, které tak toužebně očekával se svou krásnou manželkou, zemřelo při porodu. Mladému páru to převrátilo život na ruby, Hanč si přitom vyčítal, že místo aby byl s manželkou, zkoušel zrovna národoveckou divadelní hru v režii předsedy jilemnického lyžařského spolku. Nakonec se rozhodne, přestane lyžovat a pokusí se vydělat nějaké peníze, aby splatili dluh za dům. Pro své rozhodnutí ovšem nemohl najít méně vhodnou dobu. Nejenže se začínala rýsovat ona účast na olympiádě pod českým praporem, ale po dlouhých debatách se podařilo přesvědčit německého mistra Oswalda Bartela.
Problém je v tom, že jediným, kdo může myslet na Bartlevo překonání, je právě Hanč. A pro místní jilemnické lyžaře je tohle vítězství otázkou národní hrdosti. Mladý lyžař se snaží dostát svému slibu manželce a účast v závodě odmítá. Pokusí se na soupeření připravit Josefa Feistauera, svého kolegu z Jilemnice. Jenže ten na porážku Bartela prostě nemá. Hanč je tak pod stále silnějším tlakem, český národ prý jeho start potřebuje.
Nakonec nevydrží a tajně uteče z domu, aby se přihlásil. Velikonoce jsou toho roku velmi teplé, pořadatele to donutí posunout trasu na hřebeny. Jenže ono krásné počasí se během závodu začne dost zlověstně měnit. Ovšem Hanč běží za národ, a tak se přece nemůže vzdát.
Rozvláčná syrová autentičnost
Režisér a autor scénáře ke snímku Poslední závod Tomáš Hodan se rozhodl vsadit na autentické prostředí. Film se tak natáčel v zimě přímo na místech, kde se závod skutečně odehrával. Pohledy kamery na dechberoucí krásu Krkonoš jsou skutečně podařené a nutno říci, že kameraman Jan Baset Střítežský si se všemi výzvami, které na něj režisér přichystal, poradil velmi dobře. Zejména průběh samotného závodu, natáčený ve skutečné vánici, svou syrovostí skutečně zaujme.
Jenže to je trochu málo. Problém s filmy podle historických událostí je v tom, že každý zná konec. Takže režisérova snaha vybudovat dramatický příběh se trochu míjí účinkem. Jen těžko může divák držet palce Rathovi, který se snaží umírajícího Hanče dotáhnout k pomoci, a napětím si kousat prsty, když dobře ví, že tohle prostě dopadnout dobře nemůže. Zkrátka Hádek není Bruce Willis, který o hlavní roli ve filmu Titanic přišel proto, že loď dokázal bezpečně dostat do přístavu. Zajímavý příběh předcházející startu onoho poslední závodu se přitom posunuje kupředu jen velmi pomalu. A místo snahy o vyprávění příběhu se utápí v národovecké melodramatičnosti a snaze zdůraznit, že Krkonoše jsou přece české! Nakonec se tak celý film mění v poněkud trýznivě pomalé čekání na to, až Hanč hrdinně položí život pro dobro národa.
Ale abychom nekončili úplně negativně. Kromě povedené kamery téměř dokonale pracující s kompozicí, stojí určitě za zmínku pozornost věnovaná Emerichu Rathovi, pražskému Němci, kterého komunistický režim sice po válce neodsunul, ovšem tohoto sportovce (reprezentoval Rakousko-Uhersko na dvou olympiádách) usilovně pronásledoval, aby ho pak nechal v šedesátých letech zemřít jako bezdomovce. Samozřejmě se také postaral o to, aby jeho jméno z legendy o Hanči a Vrbatovi nadobro zmizelo. Ve snímku Poslední závod je dokonce tím, kdo celý příběh vypráví – jeho mladší ego ztvárnil velmi dobře Marek Adamczyk, stárnoucího vypravěče pak Oldřich Kaiser. Pochvalu si ale zaslouží také Kryštof Hádek, který jako Hanč opět prokázal, že mu vypjaté role docela sedí.
FILM: POSLEDNÍ ZÁVOD
Režie: Tomáš Hodan
Střih: Anna Johnson Ryndov
Kamera: Jan Baset Střítežský
Zvuk: Robert Slezák
Účinkují: Kryštof Hádek, Vladimír Javorský, Pavla Beretová, Jan Hájek, Marek Adamczyk, Oldřich Kaiser, Judit Bárdos, Jaroslav Plesl, Jan Nedbal, Cyril Dobrý, Jan Hofman, Eva Samková a další
www.bontonfilm.cz
Zdroj a celý text: kulturio.cz
