Když tak někdy před sedmou hodinou večerní pustím televizi, a zůstanu u ní i po zprávách o počasí, tak stále intenzivněji vnímám politický aktivismus, který ovládá podávání informací jejími redaktory. Podloženo sebestředností některých z nich není nic, čím by se měla veřejnoprávní televize odlišovat od jiných.
Dnešní doba je plná rozporů, které se projevují nejenom verbálně, ale někdy až fatálně fyzicky. K těm druhým patří samozřejmě válka na Ukrajině. Ta zásadně změnila náš současný svět, a nic už není takové jako bývalo. To se týká také tak zvané sedmé velmoci, jak bývají někdy nazývány sdělovací prostředky. Za poslední dobu si lidstvo zvyklo na to, že různá média se různě vyjadřují ke stejným událostem. Každý měl možnost si v různosti hledat to, co je nejblíže jeho vnímání světa, a co se také v budoucnu ukáže jako trvale, nebo alespoň dlouhodobě platné.
Existují státy, kde je pořád snaha předkládat veřejnosti události tak, jak odpovídá většinové politické orientaci toho kterého státu. Proto v některých státech zakazují zpravodajské kanály nebo zpravodajské služby, které neodpovídají politickému směřování v dané zemi. Typické je to pro státy, kterým se většinou po právu říká totalitní. Tak tomu bylo i u nás až do roku 1989. Rudé právo a Československá televize určovaly, co si má občan myslet, a jak se má stavět k tomu, co se okolo něj děje. Pro přemýšlení nebyl prostor, protože pro nedostatek informací nebylo nad čím přemýšlet.
V souvislosti s uprchlickou krizí můžeme v poslední době vnímat snahy o návrat k takové praxi. Že byl v Rusku zakázán jeden informační zdroj, protože neinformoval v duchu oficiální politiky, asi nikoho nepřekvapí. Že se to týká také české mediální sféry, a že nejde jenom o jeden informační zdroj, to už je něco, co může v demokratické společnosti vyvolat nikoliv ojedinělé rozpaky. I když se tak děje pod heslem „hájení evropských hodnot a tradic“, tak je to vybočení z toho, co od sebe odlišovalo dvě formy vedení a řízení států. Není zřejmé, zda vedle Česka postupují stejně i jiné státy v euroatlantickém prostoru. Hájení hodnot a tradic je jistě chvályhodné. Navíc, když máme tyto hodnoty definované. Jenže mezi těmi hodnotami nejzásadnějšími, je mimo jiné svoboda slova a svobodné vyjadřování názorů. Pokud nejde o kolizi s trestním právem. O tom ale může rozhodnout jedině nezávislý soud.
Západní Evropa se přinejmenším posledních padesát let, a Česko posledních třicet let, snaží řídit heslem: „Nesouhlasím s Tvým názorem, ale budu do smrti hájit Tvé právo jej říkat.“ Tento citát, který se připisuje Voltairovi, nevznikl zrovna v Evropě čirou náhodou, byl pro to vážný důvod. Všechny jiné reakce na odlišný názor si totiž Evropa v historii vyzkoušela a žádná z nich nepřinesla nic dobrého. Mezitím se kvůli „správným“ hodnotám a kultuře vedly války, ať už obranné nebo dobyvatelské v Americe, Africe, Asii… O největší genocidě způsobené myšlenkou, že Židé jsou podřadný národ, ani nemluvě.
V moderní době se ukázalo, že cestou není společně s názory odstraňovat jejich nositele nebo nosiče, ale byl přijat princip, v němž v odlišnostech neuvidíme hrozbu, ale příležitost nového poznání. Teď jsme svědky toho, jak se někdo snaží bojovat za TY SPRÁVNÉ hodnoty vojensky nebo administrativně. To první dělají Rusové na Ukrajině, to druhé pak třeba nějaké společenství s názvem nic.cz u nás. To první přináší škody materiální a politické globálně, to druhé škody politické lokálně.
V demokratické společnosti si každý sám hledá a většinou i najde svou pravdu, která odpovídá pravdivému obrazu do té míry, do jaké je mu umožněno svobodně čerpat informace a svobodně o nich diskutovat.
Ale i když jsou informační zdroje omezovány, tak většina lidí stejně o tom co je jim předkládáno přemýšlí. Když třeba štáb ČT podává informace přímo z obléhaného Kyjeva, kde je na záběrech osvětlená ulice, na obzoru je vidět záblesky, a pan Kubal mluví o tom, že při útoku byly těžce poškozeny tři domy a je šest lidských obětí, tak se nabízí otázka, jak se televizní štáb ČT do Kyjeva dostal a kde tam bydlí, když se mluví o tom, že většina obyvatel žije v podzemních úkrytech.
Zákazy, příkazy, nařízení a kontrola svobody slova nikdy nepřinesly do lidské společnosti nic dobrého. Dnešní snaha o porušování Listiny práv a svobod, jejíž nejvýznamnější postuláty jsou promítnuty do Ústavy České republiky, není snad steskem po době, kdy se takto společnost ovládala.
JUDr. František Mikeš, bývalý starosta Českého Krumlova a bývalý 1. náměstek ministra kultury ČR
