Tato fotografie s příběhem vůbec nesouvisí

Toto je fiktivní satirický příběh využívající zpodobnění, metafor, symbolů a paralel k vyjádření pointy a spojitostí se skutečností. Nejedná se o skutečnou historickou událost.

S příběhem naprosto nesouvisející obrázek. Zdroj: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky

Hrdinové jablkové revoluce aneb každé jablko si zaslouží, abychom ho snědli.

Satira současnosti

Zdánlivě odnikud, příčinou a následkem, zjevila se Jenny Longuetová, mladá žena nejasného původu, která přišla s myšlenkou, že „každé jablko si zaslouží, abychom ho snědli“.

Nepřitahovala velkou pozornost, působila jen jako učitelka na Univerzitě Karla Xemra, kde si její nová „filosofie rovnosti“ brzy našla posluchače a obdivovatele.

Nový myšlenkový tank byl smontován, a v jeho kokpitu zasedla tato energická filosofka. Její myšlenky „rovnosti pro všechna jablka“ brzy upoutaly senzacechtivá média a s prvním interview pro bulvární deník „Zemětřesení“ její hvězda začala příkře stoupat.

Příběh, který Longuetovou proslavil nejvíce, se udál na Základní škole Franka Stodoly. Tehdy posadila dítě před tři jablka a dítě prohlásilo: „Tohle jablko je pěkné, tohle potlučené a tohle je shnilé“. Longuetová mu odpověděla. „Ne. Každé jablko je stejné. Každé si zaslouží, abychom ho snědli a abychom ho milovali. Není spravedlivé dělat mezi nimi rozdíly. Jak se asi musí cítit to shnilé jablíčko, když mu budeme tak ošklivě říkat. Vždyť musí plakat, když o něm mluvíme tak ošklivě.“ A holčička se slzami v očích přitiskla shnilé jablíčko na svou hruď, a maminka ho později z šatiček vyprala.

Longuetová vyrazila do ulic, aby zde nalezla širší podporu pro své revoluční myšlenky. Brzy začala vystupovat v parlamentu jako předsedkyně petičního výboru „za práva jablek“, kde pronesla strhující projev, v němž „rovný přístup ke všem jablkům“ žádala, aby obchody již více neprodávaly pouze zdravá jablka, protože „i shnilá jablka mají právo na to, být prodávána a snědena“.

A starý kněz Troufal si vznést „son défi“, že „Bible říká, shnilá jablka nemají se jíst, nemají se jíst, protože je to nezdravé, a pokud štěstí má mezi lidmi kvést, zdravý rozum musí každý si sebou nést“.

Bez básně a bez rýmu sklidil silnou kritiku Longuetové, která jej označila za „jablkofoba“ a jeho řeč za „nehoráznou diskriminaci“.

Podle Longuetové by se neměl „nikdo rozumný řídit knihou, která nemá uvedeného autora či datum vydání“. Vyjádřila také domněnku, že se pravděpodobně jedná o další z pohádkových příběhů českého filosofa a filantropa Járy Cimrmana.

„A i kdyby to byla pravda,“ pravila mocným hlasem Longuetová, „jíst jablka není hřích!“ A rozvinula vpřed teorii jak hřeb, o Evě odvážné, kterak se jablkem stala chytřejší než Adam, a její souvěrci začali písně pět o tom, že „Eva Longuetová chytřejší než Adam je“.

Intelektuálové vyčkávali, neb měli pech logicky oponovat zmateným myšlenkám Longuetové, což považovali za příliš složité a namáhavé, a tak pouze nečinně přihlíželi v jistotě, že si její myšlenky nemohou získat pozornost širšího publika.

Longuetová zahájila bez bázně a krásy pochod „hnutí za práva jablek“ prostorami parlamentu, v němž lidé hrdě třímali transparenty s nápisy „Svoboda“, „Rovnost“, „Láska pro všechna jablka“ nebo „Shnilé je krásné“ či „Hniloba nám přináší zdraví“.

Teď „revoluce jablková“ zaplavila zem, a ze všech trub, a ze všech trub, její hlas zněl, a každý stál, činům opodál, jen vidět chtěl – že přichází ráj a brány svobody a tolerance jsou již na dohled.

Parlament vytvořil prostor pro realizaci nápadů Longuetové a jejího hnutí, aby nakonec i vláda přijala politiku „svobody a tolerance pro všechna jablka“.

Někteří politici její požadavky schválili potají a ze strachu, že budou vypadat jak hrubiáni, odpůrci svobody a ďasové vzteklí, pokud požadavky odmítnou.

Když vstoupil zákon v platnost, politici, kteří Longuetové tajně nedůvěřovali, si z dodávky jablek nejprve vybrali jablka zdravá, a pak před lid předstoupili, aby oznámili, že „každé jablko si zaslouží, abychom ho snědli“. A nechali rozdat zbytek, co měli všichni sníst.

A tak si celá zem, společnost a lid jídelníček chystali a na chvíli zavládl klid.

Jako první se při jedení shnilého ovoce pozvracel pan Oldřich Nový, kterého následně Longuetová prohlásila za „hrdinu“. Nový chtěl umocnit absurdnost okamžiku v naději, že lidé pochopí jeho satirické gesto, předtím než vrhl, vyhrkl: „Ať žije… jablková revoluce.“ A následoval již pouhým citoslovcem.

Jeho satirický kousek se však minul účinkem.

Odpůrci revoluce začali být postupně označováni za „ty prohnilé“, zastaralé a zpátečnické, zatímco zastánci za „pokrokové vůdce a vizionáře“, kteří „zvrací zastaralé myšlenky a podvodné ideály“ minulosti.

Do této historie se nechtěně zapsal také intelektuál Otto Šedivý, který poukázal na to, že nechápe, proč by shnilá jablka měla stát méně než zdravá, čímž zamýšlel probudit zdravý rozum obyvatelstva. Ovšem do historie vstoupil pouze jako jeden z „velkých myslitelů revoluce“.

„Do očí bijící nespravedlnost“, jak situaci vnímala Longuetová, byla vyřešena novým zákonem k narovnání cen, neb každé jablko je stejné, stejně milované a mělo by také míti cenu stejnou.

Na vrcholu změn, mužů a žen, diplomaté navštívili zem a indičtí páni velvyslanci, když uviděli lid, jak v ulicích zvrací, věřili, že jogínská tradice Džala dhauti neboli kundžara krija uchvátila tuto boží zem.

Když však na ulici člověka otázkou oslovili, proč shnilé jablko jí, a poradili, že s čerstvým jídlem bude jeho tělo lépe prospívat, byli nově vzniklým Jablkovým odborem požádáni, aby se bez básní a rýmů vrátili zpět do Indie a nepletli občany právě ve chvíli, když jsou na cestě k osvícení.

Longuetová zemřela ve věku 38 let na rakovinu žaludku, její hnutí se rozpadlo. Oldřich Nový byl později „rehabilitován a prohlášen za vůdce odboje“. Satirická poznámka intelektuála Šedivého nebyla nikdy pochopena.

Tělo zemřelé vůdkyně bylo údajně pochováno v Belgii a její duch spatřen, vznášející se vzduchem jako oblaka nad branami města Bruselu.

Během Jablkové revoluce se pozvracely tři miliony lidí a propuklo několik nových chorob. Mezi nimi do té doby neznámá „jablkovina“.

Později byla vládou celá událost prohlášena za „přírodní katastrofu“.

Autor: Karel Čistý, Zdroj: blog